Trojhonný systém

Trojhonný systém (také třípolní systém, něm. *Dreifelderwirtschaft*) je středověký a raně novověký osevní postup, který nahradil starší dvojhonný systém (ozim/úhor). Vznikl v karolinské době (9. století) a v Evropě dominoval téměř 1 000 let.

Princip:

Orná půda vesnice byla rozdělena na tři hony (= velké pole sestávající z mnoha úzkých záhonů jednotlivých sedláků). Každý rok se osévalo:

• 1. hon (ozim): pšenice nebo žito, seté na podzim
• 2. hon (jarin): oves nebo ječmen, seté na jaře
• 3. hon (úhor): ladem, pasivně, paseni dobytka pro hnůj

Následující rok se vše posunulo o jeden — ozim → úhor → jarin → ozim atd. Cyklus 3 roky.

Výhody (vs dvojhonný):

• 2/3 půdy aktivně obdělané (vs 1/2 v dvojhonném)
• Vyšší produktivita, lepší výživa populace
• Dvě sklizně ročně (ozim v červenci, jarin v září)
• Lepší distribuce práce přes rok

Nevýhody (z dnešního pohledu):

• 1/3 půdy stále ležela ladem
• Nízké výnosy (1,5–2 t/ha pšenice — dnes 8 t/ha)
• Žádné okopaniny (brambory, řepa) — ty přišly až v 18. století
• Sociální strnulost: každý sedlák měl pruhy ve všech třech honech, vesnice musela rozhodovat společně co kdy sít

Konec systému (přechod 1750–1900):

• Norfolský 4-honný systém (UK, 1730s): vojtěška-pšenice-řepa-ječmen — bez úhoru, vyšší výnosy.
• Marie Terezie a Josef II. (CZ 1750–1790): patenty rušily nucené trojpolní hospodářství, povolovaly individuální rozhodování sedláků.
• Liebig + mineralní hnojiva (1840+): umožnily kontinuální osev.
• 19. století: scelování pozemků (komasace), individuální farmy, moderní střídání plodin.

V CZ trojhonný systém zanikl postupně 1780–1850, posledně v některých horských oblastech (Šumava, Krkonoše) ještě začátkem 20. století.

Pozůstatky v krajině:

• Lineární cesty mezi pole v plužině (záhonové parcelaci)
• Mezní kameny (viz Mez) označující hranice
• Pomístní názvy: „Velký hon", „Horní hon", „Dolní hon"
• Trojstrukturální vinice na jižní Moravě (vinařské varianty)

Viz též Úhor, Osevní postup (moderní), Mez, Lán.