Zemědělské rozhledy

Na výstavních plochách hospodářských spolků přitahují pozornost stroje, jaké dosud česká vesnice neznala — motorové traktory domácí výroby. Prostějovská továrna Wikov představuje lehký typ pro střední hospodářství, mladoboleslavská Škoda ukazuje robustnější stroj vhodný k orbě i k pohonu mlátiček.

Nadšení odborníků však mírní střízlivý pohled do stájí. Traktor zůstává drahou investicí, kterou si může dovolit velkostatek nebo zámožný sedlák; drobný rolník i nadále spoléhá na potah koní a volů. Pozemková reforma sice rozparcelovala část velkostatků, na většině výměry se však stále hospodaří rukama a hřbety zvířat.

Zastánci mechanizace připomínají, že jeden stroj zastane práci několika spřežení a uvolní ruce pro jinou práci. Skeptici namítají, že bez laciného paliva a opraven po ruce zůstane traktor stát na dvoře jako drahá ozdoba.

Ceny obilí padají už čtvrtým rokem a rozevřené nůžky cen — levné zrno proti drahým strojům, hnojivům a půjčkám — dusí venkov. Zadlužení sedláci prodávají pod výrobní cenou, exekuce na hospodářstvích přibývají.

Vláda sahá k mimořádnému kroku: zřizuje Československou obilní společnost s monopolem na výkup a dovoz obilí. Rolníkovi má zaručit pevnou cenu, mlynářům a pekařům dodávky, státu kontrolu nad chlebovinou. Agrárnický tisk vítá zásah jako záchranu selského stavu.

Kritici upozorňují, že garantovaná cena poroste jen pomalu a monopol sváže obchod. Pro tisíce zadlužených hospodářů je však jakákoli jistota výkupu vítanější než volný trh, který je přivádí na mizinu.

Traktory, mlátičky a secí stroje se v padesátých letech nesoustřeďují na dvorech jednotlivých družstev, nýbrž ve strojních a traktorových stanicích. Odtud vyjíždějí kolony strojů na pole podle plánu prací — dnes zorat u sousedů, zítra zasít o vesnici dál.

Stanice mají zajistit, aby drahý stroj nestál a využil se naplno. Traktoristé STS se stávají novou profesí venkova; kdo umí řídit a opravit motor, má u družstevníků vážené postavení.

Systém má i své slabiny — na stroj se čeká, plán ne vždy odpovídá počasí a o techniku pečuje ten, kdo ji nevlastní. Přesto STS přinesly na česká pole motor v míře do té doby nevídané a připravily půdu pro dobu, kdy stroje převezmou přímo družstva.

Kampaň za "dokončení socializace vesnice" vrcholí. Okresní výbory hlásí obec za obcí, kde do družstva vstoupili i poslední jednotlivci; mapa soukromého hospodaření se rychle vyprazdňuje.

Tisk představuje závěrečnou etapu jako dobrovolné vyústění dějin — ve skutečnosti stojí za "přesvědčováním" nesplnitelné dodávky, přídělový tlak a hrozby. Kdo odolával nejdéle, platí za to nejvíc.

Výsledkem je vesnice bez samostatných sedláků, jakou český venkov po staletí neznal. Družstvo se stává jediným hospodářem v obci a s ním přichází velkovýroba — se svými přednostmi i s koncem starého selského světa.

Z bran brněnského Zetoru sjíždějí traktory nejen na tuzemská družstevní pole, ale stále častěji do přístavů. Řada Super putuje do zemí Evropy, Asie i zámoří; československý traktor se stává vývozním artiklem, na který je vlast hrdá.

Konstruktéři zdůrazňují jednoduchost a opravitelnost — stroj, který se dá spravit i daleko od servisu, si získává farmáře v rozvojových zemích. Doma řada Super nahrazuje dosluhující předválečné a poválečné typy a zvyšuje výkon jarních prací.

Pro Brno znamená Zetor prestiž a devizy, pro domácí družstva spolehlivého koně, který táhne orbu, setí i dopravu. Značka, jež bude na polích sloužit desítky let, si právě upevňuje jméno.

Brněnský Zetor uvádí unifikovanou řadu UŘ II a s ní vlajkový Crystal 8011 — traktor, jaký velkovýroba potřebuje. Vyšší výkon motoru, robustní převodovka a pohodlnější kabina posouvají práci na širých družstevních lánech o kus dál.

Zatímco dřívější stroje sotva stačily rozorané mezi obřích honů, Crystal utáhne těžké pluhy i výkonné secí soupravy a zkracuje čas jarních i podzimních prací. Družstva hlásí, že jeden výkonný stroj nahradí několik starších.

Řada UŘ II se stává základem, na kterém Zetor staví po celá sedmdesátá léta. Crystal 8011 se zapíše jako jeden z traktorů, které symbolizují éru velkoplošného socialistického zemědělství.

Do žní vyjíždějí letos družstva s posilou — samojízdnými kombajny Fortschritt E-512 z NDR. Proti dosluhujícím sovětským SK-4 mají větší záběr, výkonnější mlátící ústrojí a pohodlnější obsluhu; jeden stroj skosí a vymlátí víc obilí za den.

Agronomové počítají, že s novými kombajny se sklizeň zkrátí o několik dní — a v žních, kdy o úrodu může připravit jediná bouře, je každý ušetřený den k nezaplacení. Kombajnéři pracují na směny, aby stroje nestály.

E-512 se stává tažným koněm československých žní na řadu let. Východoněmecký Fortschritt a domácí Zetor tvoří dvojici, s níž velkovýroba sklízí tisíce hektarů obilí.

Chov skotu se stěhuje z malých chlévů do velkokapacitních kravínů o stovkách kusů. Slučování družstev a specializace provozů mají zajistit, aby se vyplatila dojírna, míchárna krmiv i zootechnická péče.

Užitkovost dojnic dlouhodobě stoupá — z bídných poválečných průměrů kolem 1 518 litrů na krávu a rok se šlechtěním, krmivy a péčí posouvá výš a výš. Cílem plánu jsou desetitisíce tun mléka pro města.

Kritici tehdy i později upozorňují na odvrácenou stranu koncentrace: zápach a odpad z obřích provozů, ztrátu vztahu ke zvířeti i zranitelnost, když v jednom místě onemocní celé stádo. Velkochov se přesto stává tváří socialistické živočišné výroby.

Statistika hlásí rekord: stavy prasat v českých zemích překročily pět milionů kusů. Velkovýkrmny běží naplno, výstavba nových provozů pokračuje a plán počítá s dalším růstem produkce masa.

Také skot se blíží svému vrcholu — přes tři a půl milionu kusů, s maximem, jehož dosáhne v následujícím roce. Nikdy předtím ani potom nebylo na českých pastvinách a ve stájích tolik hospodářských zvířat.

Rekordní čísla mají ovšem křehký základ: stojí na dotovaných krmivech, dovozech a plánem hnaném výkonu. Za deset let, po rozpadu družstev a konci dotací, stavy prudce klesnou. Rok 1981 zůstane historickým maximem, k němuž se české zemědělství už nevrátí.

Sametová revoluce dorazila i na vesnici a s ní otázky, na které nikdo nezná odpověď. Co bude s jednotnými zemědělskými družstvy? Vrátí se půda těm, jimž byla před desítkami let sebrána? Kdo bude na obřích lánech hospodařit zítra?

Družstva zaměstnávají většinu venkova a obhospodařují prakticky veškerou půdu; jejich osud se najednou stává věcí veřejné rozpravy. Potomci sedláků vzpomínají na zabavené statky, dosavadní funkcionáři hájí, co bylo vybudováno.

Nad vesnicí visí naděje i obavy zároveň. Éra jistého plánu skončila; přichází doba, v níž se o půdě, majetku i práci bude znovu rozhodovat — a nikdo netuší, jak dopadne.

Federální shromáždění přijalo zákon o půdě — normu, která má napravit křivdy kolektivizace. Zemědělská půda a majetek se mají vracet původním vlastníkům nebo jejich dědicům; na úřady míří první žádosti a na venkově se rozbíhá nesnadné dohledávání starých hranic a vlastníků.

Pro velká družstva to znamená otřes základů. Půda, na níž hospodařila jako na svém, najednou patří stovkám navrátivších se vlastníků. Následuje transformace — JZD se mění v akciové společnosti a družstva vlastníků, část majetku se dělí, část zaniká.

Ne každý restituent se vrací k pluhu; mnozí půdu pronajmou zpět nástupnickým podnikům. Přesto zákon obrací list dějin: končí čtyřicetiletá éra jednotného družstevního hospodáře a začíná pestrý, roztříštěný svět soukromých vlastníků a nájemců.

Prvního května vstupuje Česko do Evropské unie a pro zemědělce začíná nová éra. Otevírá se přístup k přímým platbám a dotacím Společné zemědělské politiky — poprvé po letech nejistoty přichází předvídatelná podpora na hektar.

Za peníze z Bruselu se ovšem platí pravidly. Farmáři se učí žádosti, evidence a normy jednotného trhu; kdo je zvládne, získá stabilní příjem, kdo ne, ocitá se v nevýhodě. Zároveň padají hranice — na pulty míří levnější dovozy a domácí produkce musí obstát v konkurenci celé Unie.

Vstup do EU tak zemědělce rozděluje na ty, kdo v dotacích a otevřeném trhu vidí příležitost, a ty, kdo se obávají závislosti na bruselských penězích. Jedno je jisté: pravidla hry se změnila natrvalo.

Zemědělci sčítají náklady, jaké dlouho nepamatují. Ceny nafty, plynu i minerálních hnojiv vylétly vzhůru — a s nimi cena každé orby, každého přihnojení. Energetická krize dohnala farmy až k přepočítávání, zda se některé plodiny vůbec vyplatí zasít.

K drahým vstupům se přidává počasí. Suché roky připomínají, jak zranitelná je rostlinná výroba vůči nedostatku vody; agronomové mluví o zádržnosti půdy, závlahách a odolných odrůdách jako o nutnosti, ne o luxusu.

Farmy hledají úspory — přesnější dávkování hnojiv, techniku šetřící palivo, vlastní energii ze střech. Krize prověřuje, kdo hospodaří efektivně; historicky nízké stavy hospodářských zvířat a rekordní náklady ukazují, jak daleko je dnešní zemědělství od časů rekordních plánů.